NÁZOR / Volby hlavy státu bývaly za první republiky dramatické, doprovázely je obstrukce a  pletichy. Nejinak tomu bylo i před 90 lety, kdy Národní shromáždění zvolilo 18. prosince 1935 prezidentem Edvarda Beneše. Už před volbou panovaly těžké emoce a prohradní i protihradní noviny do sebe pálily těžkými kalibry, o čemž vypovídaly titulky: „Za Benešovu kandidaturu se postavily i země jako Francie, Rakousko či Anglie.“ Na druhé straně pak: „Nehodláme tolerovat byzantinismus a nedemokratické metody Hradu a socialistických stran, vnucujících lidu svoji vůli!" Po mnoha zákulisních jednáních a odstoupení protikandidáta profesora Bohumila Němce byl Edvard Beneš nakonec zvolen výraznou většinou 340 hlasů, počtem, který jeho předchůdce T. G Masaryk nikdy nedosáhl. Právě on také vehementně prosazoval Beneše za svého nástupce. Legitimní je však otázka, zda byla tato volba správná a ve prospěch Československa. Zdá se totiž, že Edvard Beneš byl politikem do „dobrého počasí“, nikoliv do krizí, jež se na zemi v té době hrnuly. V případě neúspěchů, jako tomu bylo například v kauze Locarnských dohod v roce 1925, které pro Československo dopadly špatně, Beneš tajil, mlžil, kličkoval a překrucoval pravdu.  Těžce pak selhal v třicátých letech, kdy dokonce uvažoval o spojenectví s hitlerovským Německem. Po roce 1930 začal konzervativní rakouský kancléř Engelbert Dollfuss uvažovat o možném nastolení Otty Habsburského jako rakouského panovníka s titulem arcivévody rakouského, který ostatně Habsburkové užívali po staletí. Tehdejší československý ministr zahraničí Edvard Beneš však tajně jednal s tehdejším německým kancléřem Adolfem Hitlerem o společném vojenském zásahu v Rakousku, aby této restauraci zabránili. Budoucí československý…