Zpráva, že premiér Andrej Babiš „nevratně vloží holding Agrofert do svěřenského fondu RSVP Trust“, by chtěla sdělit, že Babiš vyřešil svůj střet zájmů. Formálně. Politicky. Mediálně. Ve skutečnosti se ale děje něco jiného. Střet zájmů neřeší, ale jde o kosmetickou operaci, byť jistě náročnou. Bylo to nedávno pěkné (ochotnické) divadlo jednoho herce. Babiš na videu téměř pláče nad firmou, kterou „budoval půl života“, a ujišťuje veřejnost, že s Agrofertem nebude mít „nic společného“ a že se mu nevrátí ani po odchodu z politiky. Jenže v tom je jádro problému: on se ho nevzdává. Agrofert se neprodává, nezmizí z rodiny, nepřechází do cizích rukou. Jen se mění právní kostým. České právo nezná slepé fondy v anglosaském smyslu. Jak upozorňují oslovení experti, svěřenské fondy „umožňují poměrně volné nastavení vztahů“ a „nevyhovují požadavkům, jež by vyloučily možný střet zájmů“. Analytik Natlandu Petr Bartoň to shrnuje stručně. „Daná struktura zřejmě splní podmínky požadované českým právem. Ty ale nejsou nijak zvlášť náročné.“ Jinými slovy zákon je spokojen, s realitou už je to slabší. Zásadní otázka zní, kdo je "konečným obmyšleným". Pokud jsou to Babišovy děti – a všechno nasvědčuje tomu, že ano – pak zůstává ekonomický zájem v rodině a hodnota holdingu je strategickým zájmem premiéra, byť zprostředkovaně. Tvrzení o „nezávislém správci“ a „nezávislém protektorovi“ budí uklidňující dojem, ale jsou dost mlhavá. Jakmile víme, kdo tito lidé jsou, ví to i Babiš. Opravdu…