HISTORIE / Sníh té zimy roku 1937 zasypal šumavskou krajinu až k oknům tamějších chalup. Řada rodin právě usedala ke štědrovečerní večeři, když temnou oblohu prozářily světelné signály a rozezněl se hukot nízko letícího stroje. Tichou krajinou se vzápětí rozlehla ohlušující rána. Bylo přesně 17 hodin a 39 minut, když do severovýchodního svahu Huťské hory narazil ve výšce 1080 metrů letoun. Jeho posádka neměla šanci přežít. Někdejší život na svahu šumavské Huťské hory dnes připomíná už jen pár rozpadlých zdí, křížek na louce a pomník. Po staletí se zde přitom lidé rodili, v drsných životních podmínkách pracovali i umírali. Už ve 14. století těmito místy vedla jedna z větví Zlaté stezky z Kašperských Hor do Pasova, první zmínka o vesnici pochází z roku 1720. V roce 1921 ve Zhůří (německy Haidl) u Rejštejna stálo 18 roztroušených domů na pláních, které byly domovem pro 128 lidí. Podobně jako dalším obcím v pohraničí, i této se po roce 1945 stal osudný poválečný odsun sudetských Němců. Opuštěné pláně se pak v dobách socialismu proměnily v přísně střežené území, kam byl vstup zakázán. Do zaniklé vesnice vtrhla roku 1952 armáda a všechny domy postupně zbořila. Poničená kaple svatého Václava měla sloužit několik let k chovu prasat pro vojenskou kuchyni, vyrostla tu nová kasárna, poblíž byly nainstalovány dva sovětské radary a výkonná odposlouchávací zařízení. V osmdesátých letech zde navíc fungovala vrtulníková základna. Ochrana před imperialistickými letadly Jak ve své knize Zmizelá Šumava ironicky podotýká šumavský znalec a učitel Emil Kintzl:…