Povedlo se vám v životě něco skvělého, ale přesto o sobě stále pochybujete? Možná vás stíhá syndrom podvodníka. S ním se často pojí myšlenky, že jste svého momentálního úspěchu docílili vlastně nějakou podivnou náhodou, a dostavuje se také očekávání, že stejně propadnete. Tyto vnitřní strachy rozhodně nejsou ostudné. Ve společnosti bývají běžnější, než si myslíte. Odborníci popisují syndrom podvodníka jako přetrvávající pochybnosti o vlastních schopnostech a strach z odhalení, že úspěch není zasloužený. Ti, kterých se týká, nezřídka kdy čelí jakémusi vnitřnímu hlasu, který jim neustále našeptává: „Měl jsem jen štěstí,“ „Přehánějí, nejsem tak dobrý,“ a podobně. Poprvé použily termín „impostor phenomenon“, čili syndrom podvodníka, v roce 1978 psycholožky Pauline Clanceová a Suzanne Imesová. Jak poznat, že jste syndromu podvodníka propadli také? Projevy jsou zjevné a zahrnují například zlehčování úspěchů a neschopnost je vnitřně přijmout, přehnanou sebekritiku, strach z neúspěchu, ale i úspěchu, a perfekcionistické tendence. Někteří lidé mohou také inklinovat k prokrastinaci před náročnými úkoly. Pokud si myslíte, že jste syndromem podvodníka zasaženi, nevěšte hlavu. Z tohoto toxického vzorce přijímání sebe sama se můžete snadno vymanit, zásadní je ale uvědomění si problému. V první řadě byste tedy podle odborníků měli pojmenovat, co se děje. Pomoci ale může i vedení jakéhosi „důkazního deníku“, v němž si budete zaznamenávat své úspěchy a pozitivní zpětnou vazbu – díky tomu potrénujete schopnost vnímat realitu, nejen svůj kritický vnitřní hlas. Zásadním krokem je také učení se přijímání pochvaly. Nemávejte nad ní pokaždé rukou a neříkejte „to nic nebylo“.