KOMENTÁŘ / Jan Zahradil odešel z ODS v březnu 2025. Po třiatřiceti letech. Řekl, že už ho tato strana nezajímá. Že mezi ním a občanskými demokraty vznikla „propast“. Člověk by čekal, že když něco člověka nezajímá, přestane to řešit. Jenže u Zahradila se stal pravý opak. ODS ho nezajímá, a přesto proti ní pořád brojí s vervou, jakou by mu mohl závidět leckterý opoziční lídr. Naposledy se vyjádřil k volbě nového předsedy. Jeho poslední tiráda na adresu ODS a Petra Fialy je učebnicovým příkladem tohoto paradoxu. Zahradil označil expremiéra za „čistokrevného populistu“, varuje před „nástupem autoritativního státu“, mluví o „slídění, šikaně, cenzuře“, o „kultu lampasáctví“ a „gaučovém válečnictví“. ODS podle něj jde ve stopách sociální demokracie a její budoucnost je prý stejně beznadějná jako kdysi Hamáčkův projekt. To všechno říká člověk, který už není členem ODS, kritizoval koalici SPOLU a politicky se posunul mimo hlavní proud pravice. Přesto si osobuje roli jakéhosi posledního strážce „pravé ODS“, jenž zvenčí kárá ty, kteří ve straně zůstali. Je to zvláštní. Zahradil kritizuje ODS za populismus, ale sám se spojil s populisty z řad Motoristů, kárá za slova o autoritativním státě, ale sám adoruje Čínu, klausovsky zdvíhá obočí nad slíděním, ale strana, která je teď jeho srdci blízká, se koaličně bratříčkuje s partají, v jejímž čele stojí člověk, který slídění věnoval valnou část svého života, Zahradil brojí proti cenzuře, ale dalším koaličním partnerem jeho strany je nahnědlé hnutí, kde cenzurují vlastní ministry. Petr Fiala prý překryl tradiční pravolevý spor „civilizačním střetem“ a pasoval svůj tábor do…