ESEJ / Poutník je ústřední (autobiografická) postava nadčasové satiry Labyrint světa a lusthaus (později ráj) srdce Jana Amose Komenského. Vznikla v půli dvacátých let 17. století, na počátku krvavé třicetileté evropské řeže, v jednom z dočasných domovů autora, velkého Evropana a zároveň evropského běžence, vpravdě novodobého Joba, jehož stíhala osobní i existenciální rána za ranou. A možná právě z hloubi této bolesti a beznaděje se rodila se autorova světová díla, z nichž mnohá se stala ještě za jeho života bestsellerem. Od té doby až dodnes se Labyrint světa vydává v nových a nových edicích, jazycích, dramatizacích, obrazových či jiných úpravách. Čím je ale ten titul dnešní? Komenského hrdina, který si zvolil jako svůj osud speculare, přemýšlení, si v časech náboženských válek, fanatismu a katastrof nenechá od svého stejnojmenného průvodce nasadit brýle Mámení. (Sókratés u Platona nazývá takové klamavé brýle zvyku domnění). Jenže ony kouzelné brýle Poutníkovi v chvatu nasadilo Mámení drobet šejdrem. Drobná chyba, dalekosáhlé důsledky, vychýlení z pravidelného řádu (filosof Josef Šafařík by možná takové vychýlení z rytmu označil jako rubato). Hrdina Labyrintu si zvolí, v duchu Komenského životního hesla Omnia sponte fluant, absit violencia rebus – Ponechat věcem volný průběh, nenásilné řešení. A tak našemu Poutníkovi k jeho nenásilné revoltě stačila maličkost: že neopravil chybu a ponechal ji jako trvalou součást způsobu poznávání. První krok ke svobodě Ponechání brýlí v chybné poloze mu umožnilo stálou kontrolu nad tím, co vidí. Viděl nejen to, co chtějí brýle aby viděl, ale zároveň vzniklou škvírkou spatřoval svět i dřívějšíma, totiž…