ROZHOVOR / Ředitel Vinohradského divadla vzpomíná na sledování StB v době normalizace, na zkušenosti s agentkami i přáteli, kteří ho udávali. Vypráví o tom, jak založil fond na podporu Charty, a přitom ani nestihl „plivnout do polévky“ svému udavači, který zemřel dříve, než se o jeho zradě dozvěděl. Připomíná také, že i dnes jsou ve vládě lidé s minulostí spolupráce s StB, a sdílí pohled na spravedlnost a osobní svědomí. "Udělali ze mě slušného člověka proti mé vůli," říká s typickým humorem o příslušnících StB, které teď policie v souvislosti s jeho pronásledováním obvinila. Máte pocit satisfakce z toho, že po letech stanou před soudem důstojníci, kteří na vás byli nasazeni? Jestli tam vůbec dojdou. Budou to staříčci přibližně mého věku nebo ještě vyššího. Satisfakce… to se v téhle společenské situaci nedostavilo. Lidi si do vlády zvolí dva vylustrované spolupracovníky StB a nikomu to nevadí. Tak co je satisfakce? Spíš pocit, že věci nejsou zapomenuté, že každý svinstvo se dřív nebo později ukáže. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Spíš než zadostiučinění cítím určitou úlevu, že se věci nezapomněly. Že i po letech se ukazuje, že minulost člověka může dohnat. Možná to ukazuje, že máte jiný přístup k životu než ti dva, kteří do té vlády se dostali. Uvědomoval jste, jaké následky to může mít, když jste odmítl  spolupráci s StB? Byla v tom pro vás nějaká morální dilemata?  Následky jsem si samozřejmě uvědomoval, ale jako jaký dilema? Podepíšete nám spolupráci? Nepodepíšu nic takového, to nebylo přeci dilema.