NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / „Celý život jsem chtěl být filmařem,“ řekl mi na konci roku 1995 Václav Havel (5. 10. 1936 – 18. 12. 2011) v obsáhlém rozhovoru o jeho vztahu ke kinematografii, který pak vyšel v časopise Iluminace č. 1/1996. Světové uznávaným dramatikem a esejistou se tedy paradoxně stal vlastně z nouze a z nezbytí a svůj sen si splnil komplexně až těsně před smrtí jedinečným autorstvím námětu, scénáře a tentokrát i režie celovečerní hrané tragigrotesky Odcházení (2011). Většina laických i odborných interpretací si název její předlohy, divadelní hry, i filmu podle ní a také jejich obsah bezprostředně spojily s autorem samým a s jeho odchodem z prezidentské funkce v roce 2003 – viz například shrnující reflexi filmu od Jiřího Kubíka Režisér vlastního příběhu (MfD 13. 12. 2011).  Jak mi ale Václav Havel svěřil v jiném rozhovoru (Xantypa 22. 1. 2008), „námět vznikl dávno před revolucí, protože mě téma krále Leara, mocnáře, který ztratí moc a svět kolem něj se začne s tou funkcí hroutit, přitahovalo už od let šedesátých. Snad na tom měl zásluhu i Jan Kott se svou slavnou studií o Samuelu Beckettovi a Králi Learovi. Samosebou, že v detailech jsem mohl využít zkušeností z doby prezidentství, z opouštění prezidentské funkce a z mého postprezidentství. To zajisté. Ale to téma, jak sem řekl, vyrůstá z úplně jiného zázemí.“ Z mosta do sprosta Impresionisticky idylická procházka prosluněným parkem film otevírá: v čele exkancléř Vilém Rieger (Josef Abrhám), o půl kroku pozadu jeho letitá přítelkyně Irena (Dagmar Havlová Veškrnová), její kamarádka Monika (Eva Holubová), vzadu se slunečníkem trochu pajdá Rigerova matka (Vlasta Chramostová), babička jeho…