GLOSA / V české politice jsme si už zvykli na ledacos, ale model „ministr v podnájmu u vlastního podřízeného“ představuje zcela novou disciplínu vládního bizáru. Igor Červený, oficiálně jmenovaný člen kabinetu s ústavním slibem na krku, se musel na svém ministerstvu spokojit s provozním kamrlíkem pro administrativu. Proč? Protože ministerskou kancelář, ten velkopanský symbol moci s reprezentativní rozlohou a výhledem, si pro sebe prostě nechal Filip Turek. Je to scéna jako z laciné grotesky: zatímco pan ministr nejspíš řeší, kam si v těsném přístěnku pověsit kabát, aby mu nepadal do tiskárny, jeho vlastní zmocněnec mu zpoza masivního dubového stolu uděluje pokyny. Tento interiérový design moci vysílá jasný vzkaz, že hierarchie u Motoristů nefunguje podle ústavy, ale podle ega a velikosti naleštěné kapoty. Filip Turek si ministerské křeslo neuzurpoval jen fyzicky, hoví si v něm jako nekorunovaný majitel resortu, zatímco Igor Červený plní roli pouhého nárazníku a administrativního stínu. Je to politická verze kynologického výcviku, kde ministr dostal od svého vlastního podřízeného jasný povel: „Igore, místo!“ A pan ministr, věren své pověsti loajálního vykonavatele, si bez reptání sedl ke své tiskárně a odevzdaně čeká, až ho pán pustí k nějakému tomu „státotvornému“ razítku. Pohled do ministerského zákulisí, s nímž přišel Deník N, odhaluje mnohem víc než jen banální spor o metry čtvereční. Je to diagnóza stavu, kdy se státní úřad proměnil v pouhou kulisu pro ambice jednoho sběratele vlivu. Zatímco se Červený snaží ve svém přístěnku vůbec nadechnout, Turek buduje zdání neomezeného vladaře. V každé…