GLOSA / Myšlenkový svět Babišova kabinetu má jedno společné. Novinář je zavilý nepřítel, který není v žádném případě partnerem, ale bořitelem majestátní vládní stavby. Žurnalisté veřejnoprávní televize jsou pak ještě zavilejší protivníci. Někteří poslanci vládní koalice, jako například Jindřich Rajchl, by pak chtěli rovnou diktovat dramaturgii pořadu Otázky Václava Moravce, koho si mají pozvat a koho zase ne. Rajchl si asi nevšiml, že žijeme v demokratickém státě, nikoliv totalitním, kde jsou tyto manýry běžné. Premiér Andrej Babiš nemá rád novináře, to je známý fakt. Zcela neguje základní princip demokratického státu, že novinář tady není od toho, aby chválil a poslušně skandoval, ale postavil vládu pod drobnohled, zda plní to, co si předsevzala, a také kontroluje, zda její členové mají čistý morální štít. Premiér však považuje žurnalisty za škodnou ve svém revíru, každý jejich dotaz je útokem na předsedu vlády, jehož odpověď je rovněž útokem na novináře. Veřejnoprávní televize jako služka Premiér Babiš nemá rád tudíž ani veřejnoprávní televizi. To, že je ČT za této vládní konstelace v ohrožení, musí vidět i nestranný pozorovatel. Babišova vláda si vytyčila jako jeden z prvořadých cílů ovládnout veřejnoprávní televizi a udělat si z ní svou služku, která nikdy a za žádných okolností neodporuje. Zrušení koncesionářských poplatků je v tomto plánu jeden z prvních, přesto klíčových kroků. Svůj záměr Babišův kabinet halí do pláštíku nutnosti učinit z ČT konečně objektivní médium, protože si ji podle něho její redaktoři fakticky zprivatizovali a „diktují“ ostatním, jak absurdně říká Jaroslav Foldyna, co si mají myslet. Přitom ČT v…