KOMENTÁŘ / Aplaus, který vyvolal projev ministra zahraničí Macinky v OSN, je výrazem úlevy po jeho konfrontačním vystoupení v Mnichově. Tam zpochybnil demokratičnost EU, neobhájil tento názor v diskusi s polským ministrem Sikorským a navezl se do Clintonové ve stylu MAGA. Potlesk ministrovi od opozice a médií za vystoupení v OSN viditelně míří ke zpevnění jeho postojů a udržení nového kurzu, který od ministra zahraničí Česko potřebuje. Jde samozřejmě o vítanou změnu (nebo výkyv), ale doufejme, že bude trvalejší. Nehodlám v dané souvislosti rozebírat otázku, kolik mají Motoristé mezi svými voliči vyznavačů více pohlaví, aby na to brali ohled. Diskuse musí být o české zahraniční politice, která snese měřítko doby a požadavků na zajištění naší bezpečnosti. Ta je tradičně více v rukou zahraniční politiky než obranné politiky a výkonnosti Armády ČR. Z této perspektivy je třeba k ministrovu projevu přistoupit. Mohlo by se zdát, že jak kritika údajné nedemokratičnosti EU, tak konfrontace s Clintonovou byly pokusem o sblížení se současnou americkou administrativou, jejímž výsledkem by mělo být přijetí u Donalda Trumpa. Otázkou samozřejmě je, zda to platí i o konfrontaci se Sikorským, a zda by naše politika neměla být vůči USA více balancovaná k oběma stranám, tedy i k demokratům, a nikoli jednostranně jen k republikánům, Trumpovi a MAGA. Zhoršovat vztahy s Polskem kvůli pochvalám od euroskeptiků a amerických konzervativců není politika win-win, ba naopak. Nejen pro míchání se do americké vnitřní politiky, ale pro posilování vzájemné důvěry jak v USA, tak v Evropě. Zdrojem důvěry a kvality spojeneckých vztahů je nepochybně předvídatelnost naší zahraniční politiky, její srozumitelnost a relativní stabilita. Myslím, že v tomto dostaly…