HISTORIE / Sociální demokracie prošla za svou bohatou historii mnoha turbulentními obdobími. Minulé, ale i nynější vedení je kritizováno za to, že jde na ruku antisystémovým silám a komunistům, což historicky připomíná vývoj strany po roce 1945. Od února 1948 už nebylo v podmínkách totalitní diktatury pro sociální demokracii místo, byla ve skutečnosti pohlcena komunisty, nikoliv sloučena, jak se občas tvrdí. Sociální demokracie byla po roce 1945 jednou z povolených stran, které se sdružily do Národní fronty. Stejně jako po první světové válce se uvažovalo nějaký čas o tom, že vznikne jedna silná socialistická strana z národních socialistů, sociálních demokratů a KSČ. Tato velká strana měla být zárukou budoucích socializačních opatření, k nimž poválečná společnost inklinovala. Myšlenka však brzy vzala za své, podobně jako tzv. socialistický blok, který byl v podstatě mrtvě narozeným dítětem. V sociální demokracii probíhal úporný boj mezi třemi křídly, antikomunistickým, jež vedl ministr výživy Václav Majer, středovým, které reprezentoval ministr průmyslu Bohumil Laušman, a konečně prokomunistickým či levým, které zastupoval předseda a první poválečný premiér Zdeněk Fierlinger. Služebník Sovětů Fierlinger Přítel Edvarda Beneše, diplomat a oddaný služebník Sovětů, který si nechal postavit vilu naproti prezidentovi v Sezimově Ústí, měl být zárukou toho, že pod jeho vedením bude strana úzce spolupracovat s KSČ. Jenže tato cesta se ukázala v prvních poválečných volbách v roce 1946 jako slepá ulička, protože voliči neviděli rozdíl mezi oběma stranami a hlas házeli právě komunistům, neboť slabší sociální demokracie stála v jejich stínu. Proto se sociální demokracie ve volbách umístila až na…