KOMENTÁŘ / Washingtonem obchází strašidlo roku 2003. Zatímco Donald Trump stupňuje napětí ve vztazích s Teheránem, demokraté v Kongresu se pokoušejí o zoufalý manévr se záchrannou brzdou. Nejde přitom jen o strach z dalšího nekonečného konfliktu, ale o hlubokou nedůvěru k administrativě, která podle nich v přímém přenosu hazarduje s národní bezpečností i ústavními pravidly. Atmosféra v americkém Kapitolu dnes připomíná ledacos, jen ne konstruktivní debatu. Pro demokratické zákonodárce je eskalace vztahů s Íránem až příliš věrnou ozvěnou iráckého traumatu. Představa, že by se z pouští kdesi na Blízkém východě měly do vlasti opět vracet zinkové rakve zakryté hvězdami a pruhy, tvoří samotné jádro současného odporu. Nikdo už nechce platit nejvyšší cenu za válku postavenou na vratkých základech. Volání po jasných důkazech tak není jen procesní kličkou, ale snahou zastavit katastrofickou mašinerii dříve, než se rozjede na plné obrátky. Trumpovy záchvaty namísto strategie Snaha Senátu omezit prezidentovy válečné pravomoci není prázdným gestem. Je to přímá reakce na realitu, v níž Bílý dům odmítá hrát s Kongresem otevřenou hru. Lídr demokratů v Senátu Chuck Schumer v tomto ohledu nešetří kritikou: „Americký lid nechce další nekonečnou a nákladnou válku na Blízkém východě, když máme tolik problémů doma,“ nechal se slyšet po rozhovoru s ministrem zahraničí Rubiem. Schumerova slova přesně trefují nervózní náladu v Kapitolu – administrativa podle něj dosud nepředložila kritické detaily o rozsahu a bezprostřednosti íránské hrozby. Demokraté vidí v postupu administrativy nebezpečný vzorec: klíčová rozhodnutí o životě a smrti vznikají v úzkém kruhu loajalistů, zatímco volení zástupci jsou stavěni před…