GLOSA / Kdyby člověk nevěděl, že sleduje tiskový brífink ministra zahraničí, mohl by nabýt dojmu, že jde o upoutávku na nový díl nějaké třetitřídní show.  Jenže na obrazovce nehovořil nedospělý puberťák ve snaze zoufale získat pozornost opačného pohlaví, ale muž odpovědný za bezpečí českých občanů v zahraničí. „Jednou na to třeba budou vzpomínat, jaké dobrodružství zažili, že viděli někde bouchat rakety,“ zakončil český ministr zahraničí tiskový brífink k repatriačním letům pro české občany. Dobrodružství. To slovo má zvláštní schopnost změnit realitu. Pro někoho to jsou příběhy Indiana Jonese, pro jiného stanování u Orlíku či třeba trip stopem po Balkáně. Teď k tomu evidentně přibyl i improvizovaný pobyt ve válečné zóně, kde se člověk modlí, aby další exploze nebyla o ulici blíž. Dalo by se právem očekávat, že ministr zahraničí bude mluvit jazykem diplomacie, empatie a státnické vážnosti. Místo toho jsme dostali jazyk instruktora zážitkového tábora: „Nebojte, děti, jednou se tomu zasmějete.“ Jenže oni se tomu určitě nesmějí. Ti lidé tam řeší třeba to, jak dostat děti do bezpečí. Jak se dovolat na ambasádu. Jak přežít noc, když jsou slyšet i vidět výbuchy raket či dronů. To není adrenalinový balíček od cestovky. To je realita, kterou si nikdo při nákupu letenky neobjednal. Je fascinující, s jakou lehkostí lze z bezpečí tiskového sálu reinterpretovat strach druhých jako budoucí historku do hospody. Možná je to nová forma krizové komunikace: místo „uděláme maximum“ přichází „budete mít na co vzpomínat“. Možná je to pokus o humor. Možná o odvahu. Výsledek ale připomíná spíš nepochopení základního principu veřejné…