NÁZOR / S nástupem nové vlády si nešlo nevšimnout, že její představitelé používají odlišný slovník než předchozí garnitura. Je to řeč, která má hlavně vymezovací charakter vůči protivníkovi. Má však zároveň účel difamační a dehonestační. Ten si v běžném politickém provozu osvojili zejména zástupci SPD a hnutí PRO. Síly, které tvoří vládu, svým občanům nejenže servírují kyselé ovoce, navíc k tomu přidávají také pořádnou porci ideologické šlichty. Když slyšíme mluvit Jindřicha Rajchla, z něhož by měl radost Zdeněk Nejedlý, tak poslanec za hnutí PRO, běžně tasí takové výrazy jako libtardi nebo lepšolidi. V horším případě se v záchvatu každodenní proruskosti naše extremistické síly vyjadřují o vrcholných politických představitelích Ukrajiny jako o ukrofašistech. Přitom na Ukrajině žádný fašismus prokazatelně není, pouze v hlavách těch, kteří denně hltají kremelskou propagandu. Člověk, který se nezajímá o politiku, ani se o ni neochomýtne, může mít v těchto pojmech značný zmatek. Je to ale vlastně velmi jednoduché a nemusíme ani chápat význam těchto slov, která mají být na prvním místě dehonestačním cejchem. Jedná se o vymezovací jazyk s nutnou příměsí nenávisti, aby se Rajchl a jeho kamarila odlišila od jazyka politické konkurence, a dala najevo, že je mezi nimi hluboký příkop. Nepřipomíná vám to ale náhodou něco? Před rokem 1989 používali komunisté rovněž vymezovací ideologický jazyk, zvláště pak Rudé právo blahé paměti. V padesátých letech, kdy samo pomáhalo vybičovat paranoidní hon na všechny možné „zrádce socialismu“, si libovalo v takových pojmech jako imperalisté, reakcionáři, zkrachovalci, vykořisťovatelé a dávalo další nálepky, jež měly rovněž dehumanizační účel.