HISTORIE / „Lisabon neviděl krásnější ráno než onoho 1. listopadu,“ píše anglický duchovní Charles Davy ve vzpomínkách na rok 1755. „Slunce zářilo naplno, nebe bylo jasné a klidné.“ Nic nenasvědčovalo tomu, že už za několik okamžiků se vzkvétající a bohaté město promění v místo hrůzy, zkázy a pohřebiště desítek a desítek tisíc lidí. Nejničivější zemětřesení na evropském kontinentě navíc nezasáhlo jen portugalskou metropoli – otřáslo vírou, filozofií, ekonomikou, otřáslo celým světem. Lidé se onoho nedělního listopadového rána tísnili v lisabonských kostelech, aby v jejich útrobách oslavili důležitý katolický svátek Všech svatých. Krátce před půl desátou se půda pod nohama zničehonic pohnula. A znovu, silněji. Temné dunění z hlubin přerostlo v ohlušující rachot. Zvony na kostelech se zoufale rozhoupaly, země se rozevírala v až pětimetrových trhlinách, domy pukaly a řítily se k zemi. Mohutné chrámové zdi, klenby a věže padaly mezi prvními. Posvátné stavby, které měly přinášet útěchu a naději, se staly smrtící pastí. Jejich trosky drtily věřící s modlitbou na rtech. Země se třásla podle odhadů tři až šest minut a během dne pak ještě několikrát. Oblohu zahalila mračna prachu, ulice pohltil chaos, panika a křik. Zemětřesení dosáhlo síly 8,5 až 9 stupňů a stalo se patrně jedním ze šesti nejstrašnějších zemětřesení v psaných dějinách lidstva. Jenže to nebyla jediná rána, která toho dne zasáhla pýchu portugalského království. Celkem čtyři pohromy tehdy podle odhadů zahubily 60 až 100 tisíc lidí, v samotném Lisabonu až 50 tisíc z celkových zhruba 275 tisíc obyvatel města a okolí, zhruba…