KOMENTÁŘ / Po měsících mlčení jsme se dočkali toho, že zpravodajství České televize a Českého rozhlasu spustilo petici, v níž žádá veřejnost o podporu v boji za zachování koncesionářských poplatků. Jak víme, současná vládní koalice plánuje od příštího roku jejich zrušení a převedení financí ČT pod státní rozpočet. Ačkoli je petice sama o sobě správná, doba, kdy bychom za takový krok mohli bez váhání zatleskat, dávno pominula. Petice přichází na veřejnost týdny poté, co se k obdobnému postoji nechalo dotlačit i vedení ČT, které se přitom s rozhodnutím vládní koalice okamžitě smířilo. Ke změně stanoviska ho přiměla teprve výzva nezávislých televizních odborů. Když už redaktory ČT s jejich odbojem proti plánované likvidaci předběhne i jejich více než váhavé vedení, je to dost smutná zpráva. Ostatně přidaná hodnota České televize – především neústupnost vůči politickým tlakům – se dlouhodobě vytrácí i z jejího vysílání.   I přesto stále patřím k těm, kdo hájí princip veřejnoprávního statusu, tedy placení koncesionářských poplatků, nikoli financování ze státního rozpočtu. Rozhodně nechci, aby dvě obrovské mediální instituce padly za kořist jakékoli vládní koalici, a téhle obzvlášť. To ale neznamená, že by měl člověk přijímat způsob, jakým současná Česká televize veřejnou službu vykonává, s bezvýhradným souhlasem. Nemá a ani nemůže. Nejsem sám, kdo se domnívá, že ČT dnes veřejnou službu vykonává zhruba tak napůl, s neustálým pošilháváním po tom, jak asi zareaguje úderka v Radě ČT pod vedením Pavla Matochy a Luboše Xavera Veselého.