ROZHOVOR / „Míjel jsem rozbitá auta, ale myslel jsem si, že je to zbytek staré nehody. To, že budou lítat drony takhle blízko, bylo nové,“ říká ostřílený dobrovolník Jozef o své zatím poslední cestě na Ukrajinu. Pomáhat hodlá dál, i když to momentálně znamená jet ozlomkrk v přetížené dodávce pod rozbitými protidronovými sítěmi, po rozbitých silnicích. Blízké setkání s dronem ho ale překvapilo. „Nevěřil jsem svým očím, stejně jako ve chvíli, když Ukrajinci ve městě pár kilometrů od bojové linie začali zničehonic opravovat zničený most,“ říká a dodává: „Když to bude potřeba, pojedu zas.“ Stejně jako ostatní dobrovolníci neváhá Jozef riskovat svůj život, aby pomohl i tam, kam se všichni ostatní bojí jezdit. Ve svých třiceti letech už ani nespočítá, kolikrát vezl a předával pomoc do nemocnic, škol a dětských domovů v bojem zasažených regionech na Ukrajině. Do pasu už se mu to nevešlo a evidenci si nevede. Co vás tentokrát překvapilo nejvíc? Byl jsem i ve městě Izjum a tentokrát se tam nikde nedalo platit kartou. Všechno se muselo platit hotově. Ale absolutně nejvíc překvapivá byla jiná věc. Ukrajinci začali opravovat tamní most, který je zničený od roku 2022. Jako by se neblížila fronta. Všude byly sítě proti dronům, anebo se budovaly. Ale u řeky byly bagry a dělníci odklízeli ty trosky. To mi trochu přišlo jako z nějakého filmu. Jezdíte do válečné zóny. Nebojíte se, že se vám něco stane? Naši pradědové se nebáli, když pomáhali v odboji proti nacistům. Také mohli zemřít, ale udělali to, co bylo…