Den vlajky? Spíš den marketingu, který vlaje do prázdna. Skutečná oslava vlajky byla jindy

GLOSA / Existují dny, kdy má člověk pocit, že už ho česká politika vlastně nemůže ničím překvapit. Jenže pak přijde ministerstvo zahraničí a slavnostně oznámí, že na velvyslanectvích vlají české vlajky, protože se slaví jakýsi Babišem navržený Den české vlajky. Nevisí na těchto budovách náhodou po celý rok? Bez ohledu na to, kdo v republice vládne a jaké zbytečnosti navrhuje? Jak přesně se liší vlajka „běžná“ od vlajky „sváteční“, ministerstvo neupřesnilo. Možná je o centimetr hrdější. Nebo vlaje s větší vášní, jak by naznačovala poznámka Ivana Pilipa, který v diskusi pod ministerským příspěvkem napsal, že „vášeň téhle vlády pro vlajku (sundávání jiných vlajek, odznáčky na saku atd.) je velká, tak snad aspoň zůstanou u vlajky s malým ‚v‘“. To „malé v“ je mimochodem výstižnější než celá vládní komunikace dohromady. Ono to totiž, jak se zdá, celkem „úspěšně“ směřuje v podání vládního šestislepence k té Vlajce, která tu už jednou byla. Ministerstvo se přitom pokusilo dodat celé věci globální rozměr, a to nejen tím, že status byl publikován česky i anglicky. „Jak daleko sahá naše vlajka? Díky práci našich diplomatů, doslova všude. Z Washingtonu do Nairobi, z Tokia do Buenos Aires.,“ píše Macinkův úřad. Člověk by skoro čekal, že bez tohoto oznámení by svět žil v domnění, že české ambasády zdobí vlajky Mongolska. Anebo – a to je ještě horší varianta – že by tam visely jen tak samy od sebe, bez přičinění diplomatů a vědomí vlády. Pak je tu druhý Pilipův postřeh,…

Go to News Site