FORUM 24
KOMENTÁŘ / Nedávno jsem jel v autě a poslouchal rozhovor Vladimíra Kroce se spisovatelem a publicistou Pavlem Kosatíkem. Kosatík nadnesl otázku: „Co je to to my?“ Míněno, kdo jsme my, Češi, co máme společného, jakou máme identitu. Kosatík: „To (my) je strašně důležité zájmeno, klíčové pro každou pospolitost. Musí se přemýšlet, co to vlastně znamená. Když jsem někdo ve Skandinávii, Norové, Švédové, Finové, Dáni, ale i některé jižnější, hlavně západoevropské národy, když řeknou my, tak se tím myslí něco docela kompaktního, silného, schopného sebeobrany, sdílejícího plus mínus společné hodnoty, a to i tehdy, pokud je tam početná diaspora, já nevím, muslimská teď v té moderní době. Pořád jsou schopni tady tu lajnu té pevné tradice a sebereflexe držet. Kdežto když se řekne my v Česku, tak já fakt nevím, co to znamená. Znamená to strašnou spoustu protikladných názorů stojících proti sobě...“ Jak se máme sami na sebe dívat? Jak si máme rozumět? Nebo to zkusím jinak: co máme my, Češi, společného. Co nás spojuje, za co je ochoten se porvat nevolič, volič Babiše, Okamury, ale spolu s ním taky Fialy, Rakušana, Hřiba? Obvykle dokáže lidi v jedné zemi spojit ohrožení. Objeví se velká hrozba a oni zahodí rozbroje. Zahodí nedohodu a spojí se. Cítí, že je ohrožena jejich podstata, identita. Jenomže my tohle dávno nezakusili. Nebránili jsme Československo před nacisty, nebránili jsme ho před Rusy v roce 1968. Nebránili jsme svobodu před komunisty. V opozici za minulého režimu pracovalo zoufale málo lidí. Teď se to opakuje. Objevila se velká existenční hrozba. Ruský režim nás zařadil mezi nepřátelské země, rozkládá…
Go to News Site