Když se neviditelná ruka stala až příliš viditelnou. Před patnácti lety Klaus v Chile zprivatizoval pero

GLOSA / V záplavě zpráv o tom, kde všude už duo Babiš–Schillerová prověřuje marže, komu se bude mstít Filip Turek za své nenaplněné ambice a jakou další dávku arogance vypustí Petr Macinka, téměř zapadlo jedno výročí. Přitom stojí za připomenutí. Je to totiž už patnáct let, co Václav Klaus – politický guru Macinky i Turka – na okamžik proměnil českou zahraniční politiku v kapsářskou etudu v kulisách prezidentského paláce v Chile. Vidět Klause s jeho typickým povýšeneckým úsměvem, jak „privatizuje“ to, co mu nepatří, baví i po oněch patnácti letech. Tehdy jsme si do kroniky národa zapsali tichý, nenápadný šust papíru a ještě tišší zmizení jednoho luxusního protokolárního pera. Byl to okamžik tak dokonale absurdní, že by ho nevymyslel ani nejotrlejší satirik. Prezident suverénního státu se najednou ocitnul v roli školáka, který si ze třídy odnáší cizí propisku. Jen s tím rozdílem, že u toho běžely kamery. Byla to vlastně dokonalá tečka za jednou érou. Muž, který se neustále zaštiťoval neviditelnou rukou trhu, všem názorně ukázal i tu ruku docela viditelnou — jak si s chirurgickou přesností přivlastňuje luxusní pero, které mu tak úplně nepatřilo. Právě v tom je to „kouzlo“. Vůbec nejde o hodnotu předmětu, byť s ohledem na to, že šlo o umělecké dílo, nebyla nejmenší. Nešlo ani o to, zda to bylo nedorozumění, zkrat nebo momentální selhání úsudku „pana profesora“. Šlo o ten obraz. O tu dokonalou metaforu. Prezident, který krade, co není jeho, a tváří se, že se vlastně nic neděje. Jako by šlo o přirozený chod věcí.

Go to News Site