Macinkova revoluční lež. Ani ministr zahraničních věcí si nemůže dělat co chce

KOMENTÁŘ / Od ministra Macinky (a rovněž od jiných politiků) jsme opakovaně slyšeli tvrzení, že zahraniční politika je pouze záležitostí vlády, a to s odůvodněním, že jsme přece parlamentní demokracií. Ale není to pravda. To platilo v době komunistické totality – vláda srostlá s onou stranou, co měla vedoucí úlohu, si skutečně mohla dělat, co se jí zachtělo. Týkalo se to i ministerstva zahraničí. U klasiků marxistické teorie dokonce najdeme tvrzení, že zákony není třeba v plném rozsahu dodržovat, pokud „revoluční účel světí prostředky“. Tuto praxi narušilo až přijetí mezinárodních závazků v oblasti lidských práv (vyhláška 120/1976 Sb.), které inspirovaly občanské iniciativy, aby začaly dohlížet na to, jak totalitní vláda své vlastní právní předpisy dodržuje. Podle naší Ústavy je sice vláda vrcholným orgánem výkonné moci (čl. 67.1), nikoli však orgánem veškeré moci. Zahraniční politika je implicitně v Ústavě svěřena prezidentovi: ten zastupuje stát navenek (čl. 63.1.a), sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy (čl. 63.1.b). Tyto kompetence může přenést na vládu. Rozhodl tak prezident Václav Havel dne 28. dubna 1993 (publikováno pod č. 144/1993 Sb.), přičemž každý z jeho nástupců může toto rozhodnutí změnit nebo zrušit. Pokud by existovalo usnesení vlády, kterým by byla konkrétní agenda svěřena ministru Macinkovi (Ústava takový postup předpokládá, avšak v tomto volebním období není zřejmé, že by k tomu došlo), mohl by prezident tohoto ministra písemně pověřit. Bez takového vládního usnesení náleží příslušné pravomoci vládě jako celku. To v praxi znamená, že ministr je v rozhodování omezen a klíčové kroky musí předkládat vládě; nelze při tom…

Go to News Site