Bez české munice zemře spousta kluků, říká dělostřelkyně Iryna. Její syn padl u Vuhledaru

REPORTÁŽ / Její syn Dmytro padl loni u Vuhledaru, ale paní Iryna nadále slouží v Ozbrojených silách Ukrajiny. Nadále jezdí za dětmi padlých a navštěvuje je, aby věděly, že oběť jejich tátů nebyla zapomenuta. Jedno jí ale dělá starosti. „Bez dodávek dělostřelecké munice zahyne mnoho Ukrajinců,“ říká. Ukrajinci budou ale bojovat za všech okolností. Nic jiného jim nezbývá. Je větrný, ale slunečný den v malém městečku v Kyjevské oblasti. Jdeme po pískem vysypaném plácku, který vroubí alej. Netvoří ji stromy, ale portréty padlých ukrajinských vojáků. Jdeme tzv. „Alejí hrdinů“. Po boku mi kráčí paní Iryna, důstojnice 47. dělostřelecké brigády. Míjíme fotografie padlých. Je tu i fotografie fotoreportéra Maksyma Levina, jehož Rusové zastřelili během dokumentování invaze u Kyjeva na samém počátku války. „Manžel slouží v jednotce protivzdušné obrany. Sestřeluje drony Šáhid v Čerkaské oblasti. Syn byl důstojník 72. brigády (72. samostatná mechanizovaná brigáda „Černých Záporožců“ je elitní jednotka Ukrajinských pozemních sil, pozn. red.) Byl mladší poručík, velitel čety a padl 1. dubna 2024,“ říká mi paní Iryna. Je to již více než rok, ale v jejích očích čtu, že bolest nezmizela. Těžko si lze představit bolest matky, která ztratila syna. „Syn padl u Vuhledaru. Vyváděl své chlapce z pozice pod dělostřeleckým ostřelováním. Jako správný velitel kryl své chlapce. On padl, ale jeho muži zůstali naživu,“ popisuje věcně Iryna. Ona sama pokračuje ve službě. „Zabývám se podporou těžce raněných. A také rodinami vojáků, kteří padli,“ vysvětluje mi, zatímco míjíme plakáty mužů, kteří obětovali životy za obranu svých blízkých. Někteří jsou starší, jiní…

Go to News Site