Mezi osvobozením a totalitou: Hnědou diktaturu vystřídala rudá

ESEJ / V těchto dnech si připomínáme osvobození naší země od nacistických okovů a konec druhé světové války v Evropě. Opojení z konce zrůdné ideologie však záhy vystřídaly obavy z nástupu další, tentokrát rudé totality. Komunisté si v zemích střední a jihovýchodní Evropy postupně zajistili silné pozice, nejinak tomu bylo i v Československu. To vše bylo završeno únorovým převratem 1948. Osvobození přirozeně provázela spontánní radost, ale také velká očekávání z budoucího vývoje. Rok 1945 byl příslovečným bodem nula, od něhož začalo znovuvybudování republiky v hospodářském, sociálním i politickém ohledu. Bylo jasné, že nové Československo bude postaveno na jiných základech než předmnichovská republika. Politický systém se omezil na čtyři povolené strany v českých zemích a dvě na Slovensku. V Národní frontě, střechové politické organizaci, měli dominantní postavení komunisté v čele s Klementem Gottwaldem. Národní fronta jako kleště Nově ustavený systém omezené demokracie se však od předchozího zásadně lišil především tím, že neexistovala opozice jako ve standardních demokraciích. Všechny strany byly vládní a nikomu se přirozeně do opozice nechtělo. Pro nekomunistické strany představovala Národní fronta prostředí, v němž chtěly komunisty udržet v demokratických mantinelech. Naopak KSČ počítala s Národní frontou jako s dočasným řešením, pomocí něhož hodlala v blíže neurčené budoucnosti nastolit svůj monopol moci. A nutno říci, že systém Národní fronty jí vyhovoval nejvíce. Udělala z něj kleště, z nichž nebylo úniku, protože pokud by některá z demokratických stran chtěla přejít do opozice, komunisté by takový krok hodnotili jako protistátní jednání, které je třeba v zárodku zlikvidovat. Celonárodní, nikoliv socialistický…

Go to News Site