Středoevropský sen o státě křesťanském s panovníkem z Boží milosti

ESEJ / K úvaze na téma snu o státě křesťanském mě nepřímo povzbudili dva kamarádi-vrstevníci, kteří se mi přiznali, že ačkoli se narodili ve třicátých letech minulého století, jsou trvale zahledění do obrazu Rakouska-Uherska, velkého společenství několika národů, leckdy a v lecčem nedobrovolného, ale spjatého s doktrínou, podle níž zárukou dobrých veřejných mravů a morálky občanů i úřadů je stát v čele s panovníkem z Boží milosti, spravedlivým i milosrdným soudcem a strážcem bezpečí obyvatel. Ve školách visel kříž a vyučování začínalo ranní modlitbou. Podíl církve na vládě byl zřetelný a vlivný.  Tento idealizovaný obraz společenského života kontrastuje se současností. Soudobý evropský stát, včetně našeho, trvá na právním rámci své existence, ale kultivaci mravů mezi své úkoly nepojal a nepojímá, pojem hříchu nepatří do oficiálního slovníku a liberální demokracie vyznává svobodu všech názorů a postojů, které nejsou v rozporu s platnými zákony. Odkaz na slušnost jako závaznou normu se stal nástrojem kritických karatelů, nemůže se však odrazit například ve znění ústavy. „Jsme v politice,“ slyším v duchu stále volat své stranické kolegy z devadesátých let, kteří tím odmítali námitky, jež na ně mířily ve znamení etiky. S tímto předznamenáním přistupuji k otázce místa církve v soudobém státním zřízení označovaném za demokratické. Vybavuji si přitom diskuse v Poslanecké sněmovně v období mezi lety 1992–1996, kdy se předmětem sporu stalo hodnocení církve jako spolku na úrovni Asociace zelinářů nebo Jednoty majitelů nemovitostí. Je takové ztotožnění plně výstižné? Je církevní přínos společnosti srovnatelný s nabídkou zelinářské produkce nebo s organizovanou péčí o rodinné domy? Většina poslanců mínila, že srovnání odpovídá skutečnosti. Tímto názorem, jeho příčinami a následky se zabýval polský filosof,…

Go to News Site