Češi potřebují odhodlání dělat vlastní dějiny, invalidní kultura paměti nás vede do slepé uličky

ESEJ / Jedním z problémů, který zásadně rozděluje českou společnost, je reflexe a interpretace dějin druhé poloviny 20. století. Představa, že jde o odbornou polemiku akademické obce, v níž jedna skupina historiků, filosofů, politologů či sociologů zastává modifikovaný „arendtovský“ koncept totalitarismu, zatímco druzí se vůči němu vyhraňují a jsou tudíž takzvaní „revizionisté“, je velmi zjednodušující. V českém intelektuálním, politickém a mediálním kontextu totiž probíhá spor, který se netýká „jen“ našich moderních a soudobých dějin, ale obecně české národní svébytnosti a státnosti čili našeho občanského sebevědomí. Nejsme však svědky celospolečenského dialogu či polemiky, neboť, pokud si mohu dovolit zevšeobecnění, většina občanů a významná část elit o něco takového vůbec nestojí, neboť je zapouzdřena v (post)komunistických mýtech. Naším problémem, který se stále více týká i jiných západních demokracií, je, že neumíme vést veřejnou debatu, vlastně už si ani nevíme rady s tím, co je veřejný prostor a jak a prostřednictvím jakých médií by v něm mohla probíhat komunikace. Co je Západ čili westernizace Český občanský konsensus neexistuje, anebo je značně rozkolísaný. Také proto, že česká historická (a memoriální) sebereflexe tradičně trpí vytěsňováním mezinárodních kontextů. Naše intelektuální, náboženská, kulturní a politická existence se po tisíc let odehrávala v rámci Západu jakožto specifické civilizace s univerzálním nárokem. Jenže posledních dvě stě let se významná část českých elit podílela na vytváření juxtapozice vůči Západu. Češi směřovali k civilizačnímu rozvodu se Západem, který byl dokonán v desetiletí 1938–1948. Česká kulturní identita a státnost se po většinu 20. století manifestovala v podobě Československa, které (řečeno s Milanem Kunderou) patřilo k Západu, ale stalo se jeho na…

Go to News Site